ráno

Slavné kazety

V posledních letech si dobové předměty získaly obrovskou oblibu mezi sběrateli a milovníky retro stylu. Důvodem je jak nostalgie, tak specifické kouzlo dobových předmětů, které jsou jedinečné a dnes někdy těžko dostupné. Hodnota jednotlivých předmětů závisí na jejich vzácnosti, stavu a poptávce na trhu.

Hudba na vinylech a kazetách je stále populárnější. V 80. a 90. letech 20. století byly kazety nedílnou součástí populární kultury a dnes, v éře vintage nostalgie, zažívají druhý život. Vrcholu své popularity dosáhly v posledních desetiletích ČNR. Pro mnoho lidí jsou nejen nosičem zvuku, ale také cenným sběratelským artiklem se sentimentální a kulturní hodnotou. Zájem o tento formát roste mezi milovníky hudby, a to jak mezi pamětníky, tak mezi mladší generací.

V předdigitální éře byly kazety nejen oblíbeným, ale často jediným dostupným hudebním nosičem. Umožňovaly například poslech oblíbených skladeb kdekoli a kdykoli, díky čemuž byly mezi milovníky hudby velmi oblíbené. Byly levné, přenosné a umožňovaly nahrávat vlastní playlisty.

Na magnetofony jste mohli nejen nahrávat zvuk, ale také pomocí příslušných tlačítek přetáčet pásky dopředu nebo dozadu. Často se stávalo, že se pásky z kazet „zařízly“ do přehrávacího zařízení a musely se přetáčet tužkou nebo malíčkem. V tom je krása kazet!

Nesmrtelná 80. a 90. léta.

Kazety, které se poprvé objevily v 60. letech 20. století, způsobily revoluci ve způsobu ukládání a přehrávání hudby díky své cenové dostupnosti, přenosnosti a možnosti personalizovat seznamy skladeb. Sběratelé a milovníci hudby, kteří oceňují jejich sentimentální a kulturní hodnotu, je pěstují dodnes. Jejich sbírky kazet okupují police v obývacích pokojích již desítky let. Jsou tací, zejména mladší generace, kteří je znovu objevují nebo se s nimi teprve seznamují.

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století vzniklo mnoho hudebních ikon, jejichž díla vyšla i na videokazetách. V té době byla populární alba umělců jako Michael Jackson, Madonna, Sandra, CC Catch, AC/DC, Metallica, Iron Maiden, Guns N’Roses, Prince nebo U2. Převládala grungeová hudba (Nirvana, Pearl Jam), popová hudba (Backstreet Boys, Spice Girls) a alternativní rock. V České republice se dařilo disco polo hudbě a na druhé straně klasickému českému rocku .

Proč bude v roce 2024 zájem o kazety?

Za návratem kazet stojí jednak touha po návratu k retro estetice, jednak hledání originálních forem hudebního zážitku v době, kdy dominují digitální formáty. Tyto vintage předměty si opět získávají srdce posluchačů po celém světě. Tento fenomén lze interpretovat jako snahu o návrat k autentičtějšímu hudebnímu zážitku v době, které dominují digitální soubory.

Obnovený zájem o kazety má několik důvodů. Nostalgie po 80. a 90. letech, hledání unikátních sběratelských předmětů a touha objevit „teplejší“ analogový zvuk jsou jen některé z nich. Kromě toho vintage móda vyvolává u nových generací zvědavost na média, která byla každodenním životem jejich rodičů.

Návrat kazet lze přičíst reakci na přesycení digitální hudbou a touze vrátit se k analogovému zvuku. Pro mnoho lidí mají kazety určité kouzlo a charakter, které moderní digitální hudební formáty postrádají. Přestože kazety byly nahrazeny kompaktními disky a digitální hudbou, zažívají v současné době jakousi renesanci. Důvody tohoto návratu jsou různé:

• nostalgie – mnoho lidí, kteří vyrůstali v 80. a 90. letech, má na kazety sentimentální vzpomínky a chtějí se k tomuto jedinečnému období vrátit.
• Jedinečnost a sběratelská atraktivita – moderní sběratelství kazet se stalo trendem. Pro mnoho lidí jsou kazety sběratelským artiklem a předmětem mimořádné hodnoty.
• teplejší zvuk – mnoho lidí považuje zvuk z kazet za přirozenější a teplejší než z digitálních médií.
• vintage móda – dnešní generace, která obvykle poslouchá digitální hudbu, objevuje kouzlo a originalitu kazet, které jsou pro ni něčím novým a neobvyklým, stejně jako jiné staré věci.

Tolik stojí staré kazety.

Přestože technologie pokročily a kazety byly nahrazeny modernějšími řešeními, na trhu stále existuje poptávka po tomto kultovním nosiči. V roce 2024 bude průměrná cena staré kazety 60-80 korun, v závislosti na její vzácnosti a stavu. Audiokazety se vzácnými nahrávkami stojí od několika desítek do několika set korun.

Mezi faktory ovlivňující cenu patří stav nosiče – čím lepší stav, tím vyšší cena – a náklad – první vydání jsou cennější než reedice.

Obzvláště žádaná jsou první vydání alb slavných kapel, která mohou na aukcích a sběratelských trzích dosáhnout závratných cen. Nejoblíbenější jsou debutová vydání kultovních kapel: Queen, The Rolling Stones a Abba.

Zajímavé sběratelské kousky mohou být i v soukromých sbírkách. Na známých prodejních webech za ně požadují až 10 000 korun. Na druhou stranu v dnešní době často existují burzy a stacionární aukce, kde můžete darovat nebo zdarma koupit skutečné skvosty.

Proč stromy na podzim ztrácejí listy?

Listnaté stromy v mírném podnebí musí čelit drsným zimním podmínkám, které se vyznačují nízkými teplotami a omezeným slunečním zářením. Za těchto podmínek je pro ně udržování listů energeticky nevýhodné, protože fotosyntéza je kvůli nedostatku světla značně omezena. Kromě toho jsou listy vystaveny poškození mrazem, což vede k destrukci rostlinných buněk a tkání. Shazováním listů stromy minimalizují riziko poškození a šetří energii potřebnou k přežití zimy.

Dalším důležitým důvodem je šetření vodou. Během zimních měsíců voda zamrzá a stává se méně dostupnou pro kořenový systém stromů. Listy zase mají žaludky, kterými probíhá transpirace, tedy odpařování vody z povrchu rostliny. Odstraněním listů strom zmenšuje plochu, kterou ztrácí vodu, což je pro přežití v podmínkách fyziologického sucha klíčové. Tímto způsobem se rostlina chrání před dehydratací.

Posledním faktorem je životní cyklus stromů a jejich přirozená adaptace na změnu ročních období. Shazování listů umožňuje rostlině přejít do klidového stavu, během něhož se zpomaluje metabolismus rostliny. Strom využívá dříve nahromaděné zásoby energie uložené v kmeni, větvích a kořenech. Toto období klidu je nezbytné, aby strom přežil drsné zimní podmínky a připravil se na nový růst na jaře.

Jak probíhá shazování listů?

Proces shazování listů je složitý fyziologický mechanismus, který začíná se zkracováním dne a poklesem teplot. Stromy na tyto změny prostředí reagují produkcí specifických hormonů, jako je etylen a kyselina abscisová, které zahajují proces stárnutí listů. V důsledku tohoto procesu se začne rozkládat chlorofyl, pigment zodpovědný za zelenou barvu a fotosyntézu, a odhalí se další pigmenty přítomné v listech.

Tyto dříve skryté pigmenty jsou karotenoidy a antokyany, které dodávají listům žluté, oranžové, červené a fialové odstíny. Změna barvy listů je výsledkem rozpadu chlorofylu a otevření dalších pigmentů, které vytvářejí charakteristickou podzimní krajinu. Mezitím se na spojnici listu a větve začne vytvářet opadová vrstva tvořená korkovými buňkami, která postupně přeruší tok vody a živin do listu.

V závěrečné fázi procesu procházejí buňky řezné vrstvy lignifikací, která dále oslabuje spojení mezi listem a větví. V důsledku toho může i malý poryv větru způsobit pád listu na zem. Odlistěný strom je lépe připraven na zimní podmínky a opadané listy se rozkládají, čímž obohacují půdu o živiny potřebné pro další vegetační období.

Stromy mají různé strategie přežití zimy

Ne všechny stromy se rozhodnou shodit listy před zimou; jehličnany si vyvinuly alternativní strategii přežití . Jejich jehlicovité listy jsou úzké, pokryté silnou vrstvou vosku a obsahují méně žaludků, což minimalizuje ztráty vody. Jehlice navíc obsahují pryskyřice a další látky, které je chrání před nízkými teplotami a mrazem.

V drsných klimatických podmínkách, jako je tajga nebo tundra, převažují jehličnaté stromy, které díky svým adaptačním schopnostem mohou provádět fotosyntézu i v náročných zimních podmínkách. Jejich schopnost uchovávat si jehličí po několik let jim umožňuje efektivně využívat krátká období, která jsou příznivá pro růst. I mezi jehličnany však existují výjimky; modříny v zimě shazují jehličí a kombinují tak strategie listnatých a jehličnatých stromů.

Jiné stromy používají ještě další způsoby přežití přizpůsobené konkrétním podmínkám prostředí. Například bříza a osika hromadí ve svých buňkách chemické látky, jako jsou cukry a alkoholy, které působí jako přirozené nemrznoucí látky a snižují teplotu srážení buněčné mízy. Naproti tomu dub anglický a habr obecný mají silnější kůru, která působí jako izolace a chrání vnitřní tkáně před nízkými teplotami.

Chcete-li porozumět sami sobě a lépe fungovat, musíte se nejprve zbavit iluzí. A uvědomit si, že ačkoli je obecně bezpečněji, hrozby ještě neskončily,“ říká sociální psycholog Dr. Hab. Wojciech Kulesza, profesor na univerzitě SWPS.

„Newsweek: Jel jsem s kamarádem z Gewontu. Cestou jsme slyšeli, jak se v lese perou medvědi. Varovali jsme turisty, kteří nás míjeli a šli nám naproti. Proč se smáli?

Wojciech Kulesza : Existuje známá kniha „Iluze, které vám umožňují žít“. Díky ní víme, jak se lidé chovají tváří v tvář nebezpečí. No, jsou živeni iluzí, že se jim stane jen to dobré. Zlo však ohrožuje všechny ostatní. Ostatní jim zle skočí na hlavu a zlomí jim páteř. Jiní dostanou rakovinu. A konečně jiní se při túře v horách setkají s medvědy. My si zase užijeme klidnou túru v Gewontu, kde budeme mít skvělé počasí na focení. V psychologii se tomuto postoji říká nerealistický optimismus.

My máme ještě jednu podmínku. Kdybyste se někoho zeptali, zda je dobrý člověk, pravděpodobně by odpověděl, že ano. Možná by vám dokonce řekl, že nikdy nepotkáte tak dobrosrdečného člověka, jako je on. Důvod? Často si všímáme jen svých vlastních dobrých vlastností. Těmi méně příjemnými se nechceme zabývat. Ke stejnému závěru dospěli i turisté, které jste potkali v Tatrách. Říkali si, co to sakra je, dva medvědi! Jsou tak silní a běhají tak rychle, že to asi zvládnou.

Tolik psychologie na této trase!

– Ale tím to nekončí. Ve vaší situaci mohl být ještě jeden mechanismus – škodolibost. Mluvíme o ní, když se radujeme z cizího neštěstí. Tak trochu mu fandíme, ale ne doopravdy. Někteří lidé se mohli cítit lépe, protože jste to byli vy, kdo se s medvědy setkal.

Mohla informace o nich narušit jejich pocit bezpečí?

– Řeknu to takhle: pochopili tvou zprávu, protože se začali smát. Ale pochybuji, že by se kvůli tomu báli. Byly mezi turisty, které jsme potkali, nějaké smíšené páry?

Ano.

– Pak někteří muži možná chtěli zapadnout do stereotypu neohroženého rytíře. Že chlap by měl být statečný a neměl by se třást před medvědem. Takové uvažování je však bravurní. Protože přiznat svůj strach sobě i ostatním vyžaduje více odvahy.

Jedním z mých výzkumných zájmů je psychologie zbraní. Všiml jsem si, že když o ní mluví většina mužů, nezmiňují se o strachu. Nabádají k tomu, aby měl každý univerzální přístup ke zbraním. „Když mě někdo napadne,“ argumentují, “měl bych mít něco, čím bych se mohl bránit. A já jim to říkám: „Než se pokusíte o kořist, naučte se rychle utíkat. Neexistuje účinnější způsob sebeobrany.“ A tak se jim to podařilo. Jenže víte, běhání mi připadá tak hanebné, zvlášť když se někdo dívá.

Co kdyby lidé jako oni narazili na medvěda?

– Ostatnio panuje na świecie przekonanie, że gdy pragniemy czegoś bardzo, z pewnością to dostaniemy. Pokud więc marzymy o niespotkaniu największych drapieżników Tatr, uważamy, że mamy duże szanse, by ich uniknąć. Gdy jednak napotykamy je, ponownie zaczynamy karmić się złudzeniami. Że najwidoczniej za słabo albo nieodpowiednio marzyliśmy.

Wciska nam się te popsychologiczne bajki, a niestety spora część z nas w nie wierzy. Podobnie jak w to, że niemal wszystko jest pod naszą kontrolą. Zapewniam – nie jest. Inaczej na świecie nie byłoby chorób, ubóstwa, wojen ani głodu. Prezydent Lech Wałęsa zasłynął kiedyś powiedzeniem: „Stłucz pan termometr, nie będziesz miał pan gorączki“. Z kolei Bronisław Komorowski, również prezydent, choć wtedy ówczesny ministr obrony, stwierdził, że polski pilot wojskowy poleci nawet na drzwiach od stodoły. Wie pan, do czego prowadzi podobne przekonanie? Do katastrof. Istnieje bowiem cienka granica między bohaterstwem a głupotą. Bohaterem mianujemy kogoś, kto przeskoczył z budynku na budynek i przeżył. Idiotą – tego, który spadł.

Może czasy sprzyjają temu, że boimy się coraz mniej?

– We wstępie do audiobooka „Pippi Pończoszanka“ lektorka przekonywała: „Nie martwcie się o mnie. Zawsze dam sobie radę!“. Z kolei dwaj strażnicy w bajce o fabryce Wedla śpiewali:

„Wszystko w porządku, wszystko w porządku, nic się nie może złego stać (…), wszak zakładowa czuwa straż“. Czyli z jednej strony od zawsze zakładaliśmy, że coś nam zagraża. Z drugiej zaś – byliśmy święcie przekonani, że każde niebezpieczeństwo będziemy mieli pod kontrolą.

Ale świat jest dziś znacznie bardziej bezpieczny niż dawniej. Mam 45 lat i dobrze pamiętam lata 90. Co jakiś czas pojawiały się w wiadomościach wzmianki o mafii, strzelaninach, napadach na kantory. Mało było dzieci, które nie doświadczyły „krojenia“ na ulicy, czyli okradania przez rówieśników bądź starszą młodzież. Dziś raczej nie znalazłby pan ofiar tego procederu.

To dlaczego jesteśmy coraz bardziej przestraszeni?

– Zwróćmy uwagagę na „klikbajty“ mediów, również społecznościowych: uwagę odbiorców przykuwają głównie sprawy negativne i szokujące. Skoro nie czytają o niczym pozytywnym, zaczynają twierdzić, że świat to naprawdę bardzo niebezpieczne miejsce. Inni, którzy przeglądają te same media, dochodzą do podobnych wniosków. W psychologii nazywamy to efektem fałszywej powszechności.

Potem jeszcze dochodzi do autokonfirmacji, bo zaczynamy potwierdzać sobie własne hipotezy czy oczekiwania. Zapamiętujemy je dobrze, gdyż o wiele łatwiej osadzają się w naszej głowie rzeczy, które są zgodne z tym, co myślimy. Przykład? Jeśli jestem zwolennikiem jednej partii politycznej, będę zapamiętywał jej sukcesy, a nie porażki. W przypadku partii opozycycyjnej efekt okaże się odwrotny. Zapamiętuję więc niebezpieczeństwa, a potem lepiej zapamiętuję… niebezpieczeństwa.

Ale všichni prędzej czy później zmierzymy się z nimi.

– Być może wtedy przestaniemy wreszcie powtarzać, że zło na pewno nas nie spotka. Czasem potrafimy uczyć się na własnych błędach. Tragedia jednak polega na tym, że zbyt rzadko uczymy się na cudzych. W dodatku imponują nam podejmujący ryzykowne zachowania. Żołnierz jadący na wojnę ma odnotowane w kontrakcie, że może zginąć. Korespondent wojenny nie ma jednak takiego zapisu. Ale gdy potem staje na linii frontu, nie przestrzega zasad bezpieczeństwa i ginie od kuli, zaczynamy go gloryfikować. „Kto z nas miałby odwagę relacjonować zbrojne konflikty? – Zastanawiamy się. – Nikt, a zatem ten człowiek to heros!“. Mylenie brawury z bohaterstwem powoduje potem, że ratownicy medyczni są w głębokim szoku, gdy na szkoleniach słyszą: „Macie zakaz zbliżania się do płonącego samochodu“. Jak to, nie mogą ratować kogoś uwięzionego w pojeździe? Bez szkolenia nie wiedzą, że wskutek jego wybuchu mogą stracić własne.

Częściej widać to u mężczyzn czy kobiet?

– Znów w brawurze przodują mężczyźni. Są przekonani, że jeśli wracają po zmroku do domu i zbliża się do nich trzech pijanych mężczyzn, nie mogą zawrócić albo przejść na drugą stronę. Obawiają się łatki tchórzy. Bezpieczniej jednak byłoby posłuchać instynktu i własnego lęku, dzięki którym mogliby uniknąć zagrożenia. Brak dialogu z nich widać także nad Bałtykiem. Tyle lat powtarza się w mediach: uważajcie, gdy po długim opalaniu wchodzicie do wody; nie kąpcie się po alkoholu. Mam wrażenie, że do części mężczyzn to nie dociera. Wbiegają do morza po trzech godzinach leżenia na słońcu i jeszcze krzyczą, by słyszeli ich wszyscy plażowicze. Dla mnie to równie niebezpieczne, jak wchodzenie do baru Wisły Kraków i wychwalanie Legii Warszawa.

Podobne postawy podsyca patopsychologia mediów społecznościowych, która dzisiaj ma się wybitnie dobrze. To ona pompuje w nas sztuczny optymizm. Dasz radę! Co się boisz! Jeśli ktoś powtarza nam podobne banały, zapraszam go na Wielką Krokiew w Zakopanem. Tam nie da się spojrzeć w dół i wyłączyć strach. Mnie zemdliło już od samego wjazdu na szczyt skoczni. Wydawała mi się niemal pionową ścianą. Skoczysz na optimizmie? Ciekawe, że o naszej niekończącej się wszechmocy przekonują ludzie z milionami na koncie. Oni mohou pozwolić sobie na porażkę i nie mówią o niej. A ludzie, którzy zarabiają najniższą krajową? Im przecież podjęcie ryzyka grozi bankructwem.

Pan zmusza do tak nieprzyjemnych rzeczy.

– Ale żeby zrozumieć siebie i lepiej funkcjonować, należy najpierw odrzeć się ze złudzeń. I uzmysłowić sobie, że choć generalnie jest bezpieczniej, zagrożenia nie minęły. Weźmy globalne ocieplenie. Za kilkanaście bądź kilkadziesiąt lat nasze dzieci będą miały piekło na Ziemi. Wtedy, z důvodu rosnących temperatur, od 200 do 250 mln ludzi bezpowrotnie zacznie migrację z południa na północ. Będziemy musieli ich przyjąć i jakoś się pomieścić.

Ktoś powie: „E, to jeszcze daleko“.

– Nieprawda, zostało nam niewiele czasu. Mnie zawsze wydawało się, że II wojna światowa wydarzyła się lata temu. Ale gdy od daty swojego urodzenia – czyli od roku 1978 – odjąłem datę jej wybuchu, mocno się zdziwiłem. Różnica wynosiła jedynie 39 lat. to mniej, niż ja żyję.

ZOBACZ TAKŻE

• Toksyczna pozytywność | „Wszystko będzie dobrze“. Czasami to najgorsze, co można powiedzieć
• Odpuść sobie (samo)krytyka. Człowiek surowy nie wybacza sobie błędów, nie cieszy się z sukcesów

Nieco bardziej zaskoczeni są ludzie, których lekarze proszą, by wzięli się za siebie, bo grozi im na przykład rak lub zawał. Zaczynają się tak bardzo bać, że przestają chodzić na badania. Wszystko po to, aby nie dowiedzieć się, czy już chorują. Sytuacja jest paradoksalna: nie badam się, aby nie dowiedzieć się o chorobie i dramaticycznie zwiększam jej ryzyko.

Aby przeciwdziałać takim postawom, należy wyzbyć się złudzeń, a także uzmysłowić sobie skalę zagrożenia. Wówczas stajemy się mądrzejsi. Ta filozofia przyświeca amerykańskim służbom. Gdy w Stanach doszło do szturmu na Kapitol, za jakiś czas pojawił się raport z błędami, które popełnili policjanci i wojsko. W Polsce byłoby odwrotnie: powtarzalibyśmy, niczym strażnicy Wedla, jak świetnie byliśmy przygotowani. Tym samym zbilibyśmy termometr i udawali, że nie rośnie nam gorączka.

Jak temu przeciwdziałać?

– Skończmy z mówieniem: „Wszystko będzie dobrze“ albo „Gdy wystarczająco zamarzysz, sięgniesz nawet gwiazd“. Zmieńmy narrację kulturową wokół poczucia bezpieczeństwa. I bierzmy przykład z kogoś takiego jak Marek Kamiński. W 1996 r. polarnik wybrał się na biegun południowy. Przerwał jednak wyprawę, bo znacznie pogorszyły się warunki pogodowe. Nie chciał też narażać na niebezpieczeństwo ratowników, którzy ruszyliby mu z pomocą. Potem media trąbiły: nasz największy polarnik się wycofał! Zapomniały tylko dodać, że uratował życie swoje i innych. Był mądry „na progu skoczni“, a nie brawurowy.

Ano, čtete správně: struktura vaječného zárodku existovala nejen dávno před kuřetem, ale před živočichy obecně. Jejich vznik je spojen s jednobuněčnými organismy.

V roce 2017 byla na Havaji objevena Chromosphaera perkinsii , jednobuněčný organismus, který se poprvé objevil na světě nejméně před miliardou let. Tím, že tento organismus prochází buněčným dělením, vytváří strukturu velmi podobnou pozdějším živočišným embryím.

Zjištění publikovaná v časopise Nature jasně ukazují, že vejce existovalo dávno před kuřetem.

Hlavní autor studie Omaya Dudin upozorňuje na jedinečnost chromosphaera perkinsii, který při dělení vytváří složitou strukturu, přestože je sám jednoduchým jednobuněčným organismem:

Přestože je Chromosphaera perkinsii jednobuněčný druh, toto chování naznačuje, že procesy mnohobuněčné koordinace a diferenciace byly u tohoto druhu přítomny dávno předtím, než se na Zemi objevili první živočichové.

V praxi to znamená, že když C. perkinsii dosáhla své maximální velikosti, rozdělila se, ale nezvětšila se. Tímto způsobem vznikly dva jednobuněčné organismy, které byly o polovinu menší než původní. Buněčný život tak pokračoval a vytvářel mnohobuněčné trojrozměrné kolonie, jejichž dělení se podobá počátečním stadiím vývoje živočišných embryí.

Na základě tohoto pozorování vědci dospěli k závěru, že genetické nástroje, které pozdější organismy potřebují k tvorbě embryí a vajíček, existovaly dávno předtím, než příroda nakonec vytvořila kuře.

Podle policie šlo o „pohlavní styk s osobou, která je v bezvědomí nebo jinak neschopná klást odpor“.

K zatčení došlo v pondělí večer a informace o případu zveřejnila policie v norském hlavním městě o den později. Marius Borg Høiby je synem Mette-Marit z předchozího vztahu před jejím sňatkem s následníkem norského trůnu, princem Håkonem. Prokuratura v Oslu se po obdržení policejní zprávy rozhodla případ vyšetřovat v listopadu 2024.

Borg Høiby se již v srpnu ocitl v rukou zákona po incidentu v jeho bytě, při němž byla zraněna žena. Média tehdy informovala o nálezu nože zabodnutého ve zdi ložnice. V září byl opět zatčen za porušení zákazu přiblížení.

Případ Borga Hoibyho nabral na obrátkách poté, co portál informoval, že počet obětí v případu vzrostl na pět, včetně jeho bývalé partnerky. Obvinění zahrnuje ublížení na zdraví a týrání, jakož i porušení zákazu styku. V srpnu se Hoiby přiznal k násilí a způsobení škody pod vlivem drog.

Jeho bývalí partneři ho obviňují z fyzického a psychického týrání a také z toho, že mladému muži vyhrožoval smrtí prostřednictvím Instagramu. Současná obvinění se týkají údajného znásilnění.

Marius Borg Høiby nevykonává žádnou oficiální státní funkci, na rozdíl od svých nevlastních sourozenců princezny Ingrid Alexandry a prince Sverreho Magnuse, které společně vychovali Mette-Marit a princ Håkon.